FK Plácek Spořilov

Martinique (22.-28.2.2010)

Jak to všechno začalo

Fotbalový klub Plácek Spořilov se vydal téměř 8000 km od své základny, na karibský ostrov Martinique, do malebného městečka Saint Anne. Takovou vzdálenost historie klubu nepamatuje, nejdále jsme doposud byli v Paříži. Co vlastně předcházelo tomuto velkolepému zájezdu podrobně popíše ten, který to celé zařídil a měl na starosti i veškerou organizaci naší výpravy - Jakub Zelenka.

„Náš první kontakt s francouzskými přáteli se datuje k červnu roku 2005, kdy jsme v Bussy - Saint George, což je městečko vzdálené asi 30 minut jízdy vlakem z centra Paříže, odehráli první přátelské utkání. Protože toto setkání prakticky nemělo ze strany hostitele žádnou společenskou dohru, byli jsme pozváni v roce 2007 do Paříže ještě jednou a tam jsme poprvé zjistili, že mnoho lidí se kterými se přátelíme pochází z karibské oblasti a že existuje možnost, jak se za oceán do nádherných ostrovních scenérii dostat.

Prvním stěžejním bodem byla účast Francouzů na mezinárodním turnaji v Praze před dvěma lety, kdy si troufám tvrdit, že jsme připravili pro všechny hosty nezapomenutelné zážitky a možná si tak naše přátele  částečně zavázali. Tady už se mluvilo s Rolandem Aboukratem konkrétně o možnosti návštěvy Martiniku a organizaci výletu do této světové končiny.

Druhým důležitým bodem pak byl červnový fotbalový turnaj roku 2009 v německém Meiningenu, kde už jsme napevno domluvili, že na Martinik pojedeme a tak trochu jsme Rolanda přitlačili ke zdi, s tím, že dovolenou už vlastně slíbil, my že už jsme začali řešit letenky, že je třeba takovou dovolenou z mnoha důvodu plánovat hodně dopředu atd. atd.“

A povedlo se! V říjnu 2009 se skládaly první zálohy na letenky a od té doby proběhlo mezi Jakubem, Rolandem a účastníky zájezdu spousty e-mailů a sms zpráv, padly desítky otázek, dostali jsme desítky odpovědí, konkrétní termíny, ceny, možnosti a vše, co s tak náročnou organizací souviselo. Z původní nahlášené sestavy sice vypadlo několik jedinců, ale ti byli nahrazeni jinými šťastlivci. Konečný seznam všech účastníků měl nakonec následující podobu.

Účastníci :

Jakub Zelenka, Jitka Přibylová, Julius Mařík, Iveta Maříková, Ladislava Dauby, Táňa Zelenková, Jiří Zima, Jana Zimová, Roman Jerie, Květoslava Jerieová, Jiří Lacina, Ivana Lacinová, Martin Lehocký, Otakar Doleží, Radek Hartmann, Zdeněk Andrlík, Václav Jarolímek, Martin Jarolímek, Roman Veselý, Kristýna Pokorná, Aneta Pokorná a Zdeněk Šrámek

Martinique

Tento členitý ostrov v Karibském moři je největším ostrovem Malých Antil. Nalézá se přibližně na 15° severní rovnoběžky mezi ostrovy Dominica a St.Lucia. Jedná se o zámořský department Francie, čemuž napovídá i název hlavního města Fort-de-France. Ostrov má rozlohu 1100 km2 (tedy zhruba 2x větší než Praha) a žije zde více než 430.000 obyvatel, převážně černochů (90%), zbytek pak Francouzů a jiných etnik.

Dominantou je sopka Mont Pelée, která ční nad ostrovem v jeho severní části. Mezi další zajímavosti patří například zdejší botanická zahrada, závody na plachetnicích, tropický deštný prales či plantáže ananasu, banánů a cukrové třtiny. Samozřejmě nelze opomenout nádherné bílé pláže s palmami a modře blankytným mořem.

Oblast St. Luce, kde se nacházelo místo našeho pobytu St.Anne, je pro svou polohu otevřenou k jihu a na Diamantovou skálu jedním z turisticky nejvíce vyhledávaných míst ostrova. Jen pár kilometrů odtud leží přírodní rezervace Les Salines se stejnojmennou pláží, která údajně patří k nejkrásnějším na světě.

Zajímavostí je, že na ostrově svítá kolem šesté hodiny a večer se po šesté hodině začíná stmívat. Rozbřesk a soumrak trvá poměrně krátce a je to tak po celý rok. Proto se život na ostrově rozbíhá již od brzkého rána, kdy je už na ulicích velmi čilo a rušno. Jedinečný a krásný pohled je také na měsíc, který je v noci přímo nad hlavou a ráno se pomalu snáší mezi palmami do moře.

Historie

Prvními Evropany, kteří narazili na Martinique, byli námořníci Kryštofa Kolumba, 15.června roku 1502. Našli zde jen hrstky karibských indiánů, kteří ostrov nazývali Madinina, tedy ostrov květin. Příliv kolonistů však tradiční domorodou kulturu zanedlouho brzy smetl ze světa. Na počátku 17.století osídlili ostrov francouzští zemědělci. Vylodili se na severozápadě ostrova v roce 1635 a založili osadu Saint-Pierre, která se brzy stala hlavním městem země. Vzhledem k úrodnosti krajiny začaly nově založené cukrové plantáže velmi prosperovat a bylo potřeba stále více pracovních sil na jejich obdělání. Proto vydal král Ludvík XIII. povolení k dovážení otroků z Afriky a jejich potomci tvoří dodnes většinu obyvatel ostrova. Kolonizátoři rychle vybudovali několik velkých center obchodu a v roce 1640 vznikl přístav a dnešní hlavní město Fort-de-France. Období mezi lety 1794 až 1815 se neslo ve znamení britské okupace. Britové měli zájem o úrodnou půdu Martiniku a proto se ji několikrát pokusili ukořistit. Pro obchodníky byla spolupráce s Brity velmi výhodná, protože jim rozšířila odbytiště o britský trh. V roce 1815 byl ostrov znovu předán do rukou Francie Zásadní měrou ovlivnila prosperitu ostrova přírodní katastrofa z roku 1902, kdy výbuch sopky Mont Pelée zničil celé hlavní město Saint Pierre. Katastrofa si vyžádala takřka 30 000 životů. Krátce na to byl proto hlavním městem jmenován přístav Fort-de-France. 19.května 1946 byl pak Martinique oficiálně uznán francouzským zámořským departmentem.

Pobyt

Úvodní část naší dovolené nebo soustředění, záleží jak to každý nazve, jsme strávili v Paříži (konkrétně 2 chladné dny) návštěvami místních pamětihodností a historických staveb. Odtud jsme se pak odebrali do naší cílové destinace.

Samotný pobyt na Martiniku byl velice náročný. Časový posun, málo spánku (vstávalo se okolo půl sedmé), pro některé přílišné horko, ubytování ve stanech, komáři, společné a ne příliš čisté záchodky a sprchy. Ale na druhou stranu sluníčko, teplé moře, krásné prostředí, palmy, pařby až do rána, bar přímo u moře a reggae. Zároveň pravidelné ranní rozcvičky Zdeňka Andrlíka na jedné z nejhezčích pláží Karibiku "Plage de Bourg", následné dlouhé snídaně v oblíbené patiserii a zároveň baru „Paille Coco“ u ragbisty France (tam visel na baru hned druhý den symbol Placku - malý minidresík).

Pilo se místní pivo Lorraine a licenční Heineken, výborný 50% bílý rum s cukrovou třtinou a limetkou, francouzská vína, a když jsme v restauraci našeho kempu dostali k vychlazené plechovce i nachlazenou sklenici, byla neutuchající žízeň alespoň částečně uhašena (mj. jsme zde také všichni ochutnali výbornou langustu připravenou skvělou africkou kuchařkou). Navíc jsme díky bohatému programu poznali kus ostrova a spoustu nových věcí, jako například jízdu na lodi jménem Jola, takže o zážitky nebyla nouze. Zahráli jsme si fotbal, což byl jeden z důvodů proč jsme přicestovali, tudíž výčet plánovaných činností byl, dá se říci, kompletní.

Za zmínku stojí ještě spolehlivost nebo spíše nespolehlivost našich francouzských přátel, na které jsme museli vždy dlouze čekat a občas nás také překvapili a naopak dorazili, aniž bychom je čekali.

Den po dni

20.2.2010

Do Paříže přijíždí první část výpravy ve složení Květa a Roman Jerieovi a Ivana a Jiří Lacinovi. K nim se pak ve městě připojuje Roman Veselý, který přiletěl v ranních hodinách letadlem. Po podrobné prohlídce francouzské metropole, kde vidí například Eiffelovu věž, Vítězný oblouk, bulvár Champs Elysées, muzeum Louvre, katedrálu Notre-Dame a další skvosty, se odpoledne všichni vracejí zpět do tělocvičny v Bussy-St.George. Zde nachází velikou tašku, která prý patří někomu z naší skupiny. Po zmatcích se zjistilo, že z Londýna přicestoval ještě Zdeněk Šrámek, přítel Anety Pokorné. Kolem desáté večer pak zdárně dorazila nejpočetnější skupina, tedy Jakub Zelenka, Martin Lehocký a Zdeněk Andrlík se svými posádkami a všichni společně pak poseděli u vína a piva ve vstupní hale tělocvičny.

21.2.2010

Na tento den byla plánována opět prohlídka Paříže. Vzhledem k tomu, že památek je tu požehnaně, tak vůbec nebyl problém ani pro ty, kteří už jednu tůru absolvovali předchozí den. Odpoledne pak přijel zbytek výpravy, konkrétně Jarolímci a sestry Pokorné. Ti šli nakoupit do městečka a vzhledem k tomu, že vždy musel někdo tělocvičnu otevřít, dal Roman Veselý jedné z nich (Kristýně) „své“ telefonní číslo. Zapříčinil však značné faux-pas, když omylem nadiktoval číslo své přítelkyně. Pochopitelně následoval okamžitý telefon z Prahy, kterápak slečna prý čeká v Paříži za dveřmi a potřebuje otevřít. Večer se pak posedělo, tentokráte u záchodků, rozdávaly se dresy, trika a samozřejmě se popíjelo, co kdo měl. Například Venca Jarolímek vytasil svůj sběratelský arsenál všech možných exotických piv a někteří odvážlivci se dokonce jali ochutnávat. O tom, jak určité jedince bolela druhý den hlava asi netřeba vyprávět.

22.2.2010

Ráno si všichni pomalu probouzí do nového dne, tedy dne D, protože odlet do Karibiku se stává skutečností. Všichni si balí své věci a po příjezdu taxi odjíždějí na letiště Orly. Někteří bohužel museli absolvovat cestu na sedadle v kufru osobního auta. Při odbavování měla drobné problémy Romanova Květa, která byla zapsaná na seznamu pasažérů jako Květa Jerie, ale pravé jméno v pase zní Květoslava Jerieová. Pamětníci (a není jich v této výpravě málo) si jistě vzpomenou na naši olympijskou medailistku v běhu na lyžích podobného jména. Na letišti se poté rozpoutala neuvěřitelná pařba nejmenované části výpravy, která následně pokračovala i v letadle, až to málem vyústilo v incident, to když se Jakub Zelenka dožadoval láhve whisky zabavené personálem letadla.

Po příletu na letiště Lamentin nejprve Martin Lehocký zazpíval, na páse po kterém přijíždí bagáž, několik úryvků z písní Karla Gotta a venku už na nás čekal starý známý Yvon (velmi připomínal amerického herce Eddie Murphyho), jeho manželka Mimi a také domorodci Joel a Jean Claude, kteří nás navštívili v roce 2008 v Praze. Anabáze s půjčením auta byla delší než se očekávalo, protože zdejší obyvatelé pracují poněkud pomaleji než je u nás zvykem. Dobu čekání si Táňa Zelenková s Anetou Pokornou krátily tím, že se položily zády na krásně prohřátou zem a relaxovaly. Nakonec se ale vše v dobré obrátilo i když do kempu jsme dorazili skoro současně s druhou skupinou, která odlétala z Orly cca o 3 hodiny později. Stany v kempu byly sice pro 4 zástupce pánského pohlaví poněkud těsnější, avšak noční nebo spíše už ranní koupání při svitu měsíce s následným spánkem přímo na písčité pláži všechny drobné nedostatky vykompenzovaly! A hlavně ten pocit, když se člověk koupe v únoru ve čtyři ráno v moři a nad sebou má hvězdnou oblohu, je naprosto k nezaplacení!!!

23.2.2010

První rozbřesk na romantickém ostrově odstartovala trumpeta trenéra Andrlíka. Dle dohody se na třetí zatroubení sešli dobrovolníci na rozcvičku, která se posléze stala každodenním úvodním ranním rituálem. Po rozcvičce, kolem deváté, odchází skupina okolo Martina Lehockého ve složení Jakub Zelenka, Jula Mařík, Ota Doleží, Radek Hartmann a Jituš na snídani a vrací se v odpoledních hodinách. Při vzpomínce na film „Vesničko má, středisková“ zde Martin poprvé pokládá otázku Otovi Doležímu „A Otíku, tobě se do té Prahy opravdu chce?“, načež Jakub kontruje „Otíku, to jsi holubář?“.

Ostatní tráví svůj první den na pláži, věnují se koupání, brouzdání, procházkám, někteří se sluní (jak se později ukázalo tak příliš) a vládne poklidná a pohodová atmosféra. Večer se pak rozjíždí divoká alkoholová akce v kempu, která má trvání až do ranních hodin.

Zdeněk Šrámek se dnes nesmazatelně zapisuje do pamětí místních hostitelů, když s nimi někam odjíždí a od následujícího dne už na něho domácí nevolají jinak než „Gloo Gloo“ a Rhum... Bůhví co se vlastně kde dělo???

24.2.2010

Skupina M.Lehockého opět vyráží na snídani! Tentokrát se však bude muset vrátit dříve, protože po poledni je plánovaný odjezd do deštného pralesa k Yvonovi, kde je připraveno grilování jehněte a kuřat a pochopitelně nesmí chybět dostatek alkoholických nápojů. Dopoledne někteří využívají k opalování a koupání a jiní se prochází po pláži, kde je k vidění například luxusní hotel s molem, které lákalo ke skokům do tyrkysové vody a cestou také navštěvují místní bary na pláži, které však trpí značným nedostatkem piva (holt asi nečekali příjezd početné české výpravy).

Kolem třetí hodiny se konečně odjíždí na grilování. Po příjezdu nám Yvon ukazuje svůj dům a babičku a poté se všichni trousíme do lesa. Zde se klikatí tropický potok s raky a kolem roste spousta kokosových palem. Několik dobrovolníků se ujímá obtížného úkolu setřást pár kokosových ořechů a následně donést ochutnat čerstvého moku i ostatním kamarádům. Martin Lehocký mizí kamsi do křoví, kde se ukládá k zaslouženému spánku. Ostatní pak spokojeně posedávají na vysekané pasece, popíjejí a těší se na jehně. To se však peklo poněkud krátce a tak jsme nakonec dali zavděk alespoň kuřecím stehnům. Je vidět, že místním domorodcům chybí zkušenosti z českých chat a chalup, kde je grilování masa na různé způsoby na denním pořádku. Zážitkem však určitě byla ruční výroba domácí krémové zmrzliny. V průběhu akce se dozvídáme, že Martina Sáblíková získala druhou zlatou olympijskou medaili a tak jsme ji sborově zazpívali českou státní hymnu a poslali tak naše poděkování za skvělou reprezentaci naší země.

Sestry Pokorné dnes marodí. Kristýna pravděpodobně chytla nějaký úpal a bojuje se zvýšenou teplotou a Anetě se zapalují nejen lýtka, ale bohužel i kotníky a záda. Zatímco Kristýna se po dni odpočinku oklepala a druhý den už byla opět ve formě, Aneta si to chudák protrpěla až do konce pobytu. Po příjezdu z lesa se pak ještě někteří chystají navštívit místní bar přímo na pláži, který se následně stane velmi oblíbeným. Přestože v baru probíhala privátní akce oslav narozenin, byli jsme tam vpuštěni a mohli se trochu zavlnit na parketu. Laděna vytáhla největší ženské zbraně, když si oblékla svou oblíbenou růžovou minisukni určenou pro tyto příležitosti. Zvláště si to užíval i jinak nenápadný Radek Hartmann, který si spokojeně liboval u písní v rytmu reggae...

25.2.2010

Na dnešní den je naplánován výstup na Mont Pelée, zdejší sopku, organizovaný doktorem přírodních věd Romanem Jerie. Přidává se k němu pár nadšenců, samozřejmě jeho žena Květa, ale i Jirka Zima, Radek Hartmann a překvapivě i Venca Jarolímek. Manželé Lacinovi volí příjemnější výlet a to pěšky na překrásnou pláž Les Salines. Zbytek výpravy zůstává v kempu nebo u moře, většina dotyčných odpočívá a snaží se vystřízlivět. Není potřeba zbytečně přepínat síly.

Pozdě odpoledne se konečně vrací vyčerpaní horalové. Dle slov profesora Zimy jim bylo sděleno, že výstup potrvá asi hodinu. Když šplhali po nebezpečných stezkách hodinu a půl, potkali prý někoho z místních, který jim na otázku, jak je to ještě daleko na vrchol sdělil, že jsou zhruba v polovině… Ze skupiny začínají odpadat někteří souputníci a Roman Jerie končí těsně pod vrcholem, kde slavnostně zapichuje vlajku Plácku!

Večer se dozvídáme, že nás v kempu navštíví Francouzi a společně povečeříme místní specialitu, kterou ukuchtí Joel s Jean Claudem. Bohužel nás však neinformovali dopředu, takže jsme je nemohli pohostit například vínem či jiným lahodným mokem. Ale oni vlastně stejně moc nepijí… Začíná se lehce projevovat ponorková nemoc a to nejen mezi Čechy a Francouzi, ale i mezi námi samotnými. Někteří jedinci se proto raději odebírají do oblíbeného baru. Při návratu okolo třetí ráno si pak Venca Jarolímek s Martinem a Romanem Veselým vypůjčili od spícího kouče trumpetu a 3x zatroubili (aby v tom průšvihu byli všichni, tak každý zatroubil jednou). Jediný dobrovolník, který se však dostavil na tradiční rozcvičku, byl srdcař Martin Lehocký. Z ostatních stanů se pak ozývaly poznámky typu – debilové, magoři, opilci atd. – ale to na veselé náladě zmíněného tria vůbec nic nezměnilo.

26.2.2010

Ráno pak samozřejmě proběhla již regulérní rozcvička pod Zdeňkovým vedením. Hned posléze zaznamenala Jana a Jirka Zimovi krádež svých věcí. Poznali to tak, že měli bágly venku před stanem. Naštěstí nebylo odcizeno nic cenného, jen prý nějaké nabíječky, pár triček apod. Asi po hodině se však probudil Ota Doleží a taktéž se sháněl po věcech. Ty byly nalezeny asi 100 metrů od stanu, bohužel tady už chybělo asi 200,- EUR. Naštěstí mu však zůstal alespoň cestovní pas. Následně byla na Otu organizovaná finanční sbírka, do které přispěli „skoro“ všichni.

Venca a Martin Jarolímkové si zapůjčili auto a společně s Kristýnou se vydali na celodenní výlet. Ostatní jeli kolem poledne na pláž Les Salines, avšak Francouzi, kteří měli k dispozici vozidlo, nám zde dopřáli asi jen hodinový pobyt. Po návratu byla k obědu připravená již zmíněná langusta. Někteří z hráčů se rozhodli věnovat část odpoledne odpočinku, protože nás večer čekal fotbalový turnaj a následná party. V turnaji jsme obstáli se ctí a obsadili 2.místo. Podrobný komentář k fotbalovým utkáním je uveden zvlášť. Roman Veselý a Martin Jarolímek odčinili noční troubení, když vstřelili góly, které týmu zajistily postup do finále. Trefil se i třetí hříšník Venca, ale přestože míč byl ve skrumáži už za brankovou čarou, tak gól nebyl uznán… Všichni tři se nakonec rozhodli se odměnit a přespat alespoň jednu noc v hotelu, na posteli, s teplou vodou, čistou toaletou a bez komárů. Co se týká party, tak jsme dostali dobrou večeři, ale vzhledem k celkové únavě už nebylo moc sil a vlastně ani času pořádně popít. To si však většina vynahradila po příjezdu do kempu.

27.2.

Ráno v 6.30 se schází 8 nadšenců, navzdory únavě z večerních utkání, na tradiční zápas Plácku. K zajímavostem tohoto klání patří branky, které byly opravdu hodně malé (asi 60 cm vysoké a přiměřeně široké) a prokopnutý míč při červáncích, ve zdejším prostředí přejmenovaných na Rumánky. V průběhu utkání přichází hráče zkontrolovat Martin Lehocký s Radkem Hartmannem, bohužel se do utkání nezapojili, stejně jako Jula Mařík, což bylo pro mnohé velkým překvapením (asi si musel plnit manželské povinnosti). Poté následovala procházka po městečku a bylo velice příjemné, když na nás místní lidé, kteří byli předchozí den fandit na fotbale nebo dokonce hráli, pokyvovali na pozdrav – alespoň malinko jsme si užili tu chvilku slávy!!!

Po obědě se pak vydáváme na opačnou stranu ostrova na projížďku na tradičních lodích Jola a nutno říci, dle ohlasu většiny zúčastněných, že to byl asi nejhezčí zážitek. Po příjezdu do malého přístavu jsme se ihned občerstvili rumem a potom si vyslechli asi 15-ti minutovou instruktáž se simultánním překladem naší Laďky. Poté se již spouští loď na vodu, vyčerpá se přebytečná voda a naskakují první dobrovolníci. Vyplouváme na moře! Zajímavostí je, že loď je přesně pro 14 lidí, řídí se nejen kormidlem, ale i pomocí bidel, které jsou zatěžovány posádkou, vždy na straně, kde je to potřeba. Účelem je zachovat plynulost pohybu lodi a tak ji udržet rychlou. V srpnu se vždy pořádají závody okolo Martiniku, které trvají 5 dní. Když jsme zdárně dopluli do krásné laguny, dostali jsme od místních pokyn, že si můžeme zaplavat a oni pojedou pro Francouze. Skupinka vyvolených naskáče do vody a místní lodníci slibují, že se pro ně brzy vrátí. Prozíraví jedinci však nevěří a pro jistotu po chvíli šplhají do motorového člunu, který loď doprovází a raději odjíždějí zpět do přístavu. Jejich obavy se samozřejmě naplňují, nastává bezvětří a naši trosečníci se dostávají z vody zhruba za hodinu a 20 minut. Ještě že je teplo a mělko! Někteří to mají dokonce i s kurzem plavání a potápění. Na první pohled je vidno, že například Jakub Zelenka není příliš zdatný plavec, ale překonává se a dokonce si bere potápěcí brýle a ponořuje se. Okamžitě se však s výkřikem vynoří, s tím, že se prý píchl o mořského ježka... Poté co se uklidnil si užíval příjemně vlažné vody a nakonec jsme se dozvěděli, že takovou dobu ve vodě nepobyl dohromady za celý svůj život. Ostatní ho podezírají, že tu časovou prodlevu naplánoval záměrně, aby si to pořádně užil. Šťastlivci, kterým se podařilo pláchnout mají ještě o zážitek více, to když se místní rybolovec ponořuje do hlubin a vytahuje ježka s jikrami. První tuto delikatesu ochutnává Jula Mařík a po chvíli, když se mu nic nestalo, tak i ostatní. Po návratu „jachtařů“ a „plavců“ následuje skvělá večeře a spousta rumu a zábavy. Trojice našich zástupců (Jirkové Zima a Lacina a Roman Veselý) vyjíždí s domorodci na moře rybařit, avšak po vytažení sítí bohužel zjišťují, že každý den není posvícení. Útěchou tak byla alespoň projížďka na rychlém člunu. Doslova a do písmene „zlatou tečkou“ se nakonec stal překrásný západ slunce. Co dodat, byl to nádherný den. V noci nás bohužel čeká závěrečná akce v baru, která se jako vždy vydařila.

28.2.

A je tu poslední den našeho pobytu na Martiniku! Zhruba polovina výpravy odjíždí na pláž Les Salines, zbytek pak zůstává v kempu a na místní pláži. Panuje celkem klid, ale zároveň i mírná nervozita. Také dnes, tak jako každý den, dostává Ota Doleží obligátní otázku „A Otíku, tobě se do té Prahy opravdu chce?“ Asi se mu opravdu již chtělo... Většina z přítomných si začíná pomalu balit věci, uklízet stany a okolí a čeká se na příjezd vozidel, které nás měly přepravit na letiště. Jako zázrakem dnes odvoz přijíždí na minutu přesně. Na letišti čekáme delší dobu než jsme předpokládali, protože letadlo má cca 2 hodiny zpoždění, ale poté už se pohodlně usazujeme do sedadel, motory začnou nabírat obrátky a letadlo se pomalu vznáší směr Paříž. Venku už je tma a tak vidíme z okýnek jen malá světýlka, rozesetá po celém ostrově. Zpáteční let proběhl v poklidu, většina cestujících pospávala, takže čas utekl poměrně rychle.

1.3.

Po asi osmihodinovém letu se pomalu vypotácíme ven z letadla, čekáme na tašky a kufry a přesunujeme se směrem k taxikům, které nás odvážejí zpět do Bussy-St.George. Zde všichni naskakují do aut a vydávají se na 1000 km dlouho cestu domů. V místě zůstává pouze Roman Veselý a Zdeněk Šrámek, kteří mají ještě zajištěný nocleh v tělocvičně, ale nakonec po domluvě vyráží směr Paříž. Roman si přebookoval let na večer a Zdeněk si zajišťuje nocleh v hotelu a druhý den se přesouvá do Londýna.

Některým účastníkům zájezdu se poštěstilo zakončit dovolenou tradičně, tedy ihned po příjezdu do Prahy faktickým zhodnocením celé akce v restauraci „Na vraždě“. Tentokrát však opravdu jen velice krátce, neboť cesta byla dlouhá a navíc byl pondělní večer a druhý den se šlo do práce.....

Fotbalový turnaj

K fotbalovému turnaji jsme vyrazili po šesté hodině večerní do zhruba 5 km vzdálené vesnice. Většina sportovců byla po dosavadním pobytu v dosti unaveném stavu, málo spánku a hodně rumu vykonalo své a tak si nikdo nedělal žádné výraznější ambice. V autech většinou probíhaly diskuse ve stylu „hlavně si neutrhnout ostudu, ve zdraví to přežít a podobně. Po příjezdu už na místním stadiónku se sympatickou tribunou svítila světla a přední část hřiště ovládl místní juniorsko-mužský tým (těžko se to poznává), který zde poctivě trénoval. Bylo příjemné teplo a diváci se již těšili, co jim tým ze vzdáleného Česka ukáže.

K oběma utkáním jsme nastoupili v následující sestavě :

Ota Doleží – Jiří Zima, Martin Lehocký, Jakub Zelenka, Julius Mařík – Radek Hartmann, Roman Jerie, Martin Jarolímek, Roman Veselý – Zdeněk Andrlík, Václav Jarolímek, na střídání : Jiří Lacina

FK Plácek Spořilov – Credit Agricole Bank 2 : 0 (2 : 0)

Góly : 6´ Roman Veselý, 9´ Martin Jarolímek

Když jsme uviděli našeho prvního soupeře, fyzicky připravené hráče tmavé pleti, tak by v tu chvíli nikdo z nás na vlastní úspěch moc nesázel. Soupeř se do nás od prvních minut pustil a měl míč častěji ve své moci. Přesto jsme i my začali s odhodláním neprodat svou kůži lacino a brzy se dokonce ujali z brejkové akce vedení. Roman Veselý si z pozice levého záložníka naběhl za obranu, dostal přesný míč od Romana Jerie a technickým obloučkem přehodil vybíhajícího brankáře. Krásný gól na úvod, který přinesl důležité uklidnění. Naši soupeři měli očividné problémy s obranou a zanedlouho si podobně z druhé strany seběhl Martin Jarolímek a křížnou střelou k tyči upravil stav na 2 : 0. V prvním poločase to byl fotbal nahoru dolů, což by pro nás asi bylo nadále vražedné, a tak jsme po změně stran vsadili na zajištěnou obranu, s tím, že jsme se snažili déle držet balón a hru kontrolovat. To se nám víceméně dařilo, navíc jsme ještě hrozili nebezpečnými situacemi a nakonec jsme celkem v pohodě a hlavně zaslouženě postoupili do finále!

FK Plácek Spořilov – FC Sainte Anne 0 : 1 (0 : 1)

Ve finále nás čekal velmi kvalitní domácí tým, na kterém bylo patrné, že kromě fyzické vybavenosti oplývá i slušnou technikou a hlavně souhrou a taktickou vyspělostí. Bohužel se nám v tomto utkání nepodařilo zachytit začátek, kdy na nás domácí doslova vlétli a brzy po tečované střele vstřelili se štěstím první gól. Únava se navíc začala kumulovat, takže soupeř nás v této fázi ve všech směrech přehrával. Jen vůlí a bojovností jsme do poločasu bránili jednogólovou ztrátu. O přestávce jsme si řekli, že nemáme co ztratit a že se ještě pokusíme o zvrat. Prvních pět minut druhé půle bylo ještě vyrovnaných, ale pak jsme začali protihráče více napadat a najednou jsme začali získávat převahu. Soupeř očividně znejistěl a navíc mu asi také už docházely síly. Začal kupit drobné chyby, díky kterým jsme se dostali do výrazného tlaku. V této fázi všichni naši hráči jeli doslova na doraz a soupeře jsme mačkali na jeho polovině. Největší příležitost na vyrovnání se naskytla cca 5 minut před koncem, kdy se Roman Veselý dostal na velkém vápně k odraženému balónu, snažil se míč usměrnit volejem do sítě, ale brankář soupeře míč tygřím skokem jistil v oblasti levé šibenice. Škoda této obrovské šance, protože by se šlo na penalty, kde většinou Češi vítězí.

V obou utkáních jsme vzhledem k dané sestavě a s ohledem na zdejší podmínky podali opravdu velice statečný a kvalitní výkon, za který se rozhodně nemusí nikdo z hráčů stydět. Nesmírná bojovnost a obětavost až na hranici života a smrti (Martin Lehocký měl při utkání prý nějaké nestandardní šelesty na srdci) spojená i s určitou fotbalovou šikovností a zkušeností měla za výsledek, že Plácek rozhodně ostudu na Martiniku neudělal. Nakonec to trefně po utkání shrnul Venca Jarolímek, který prohlásil, že před takovým výkonem hráčů může jen smeknout klobouk… Hoši děkujem!!!

Závěrem

A co napsat na závěr? Přestože se v průběhu pobytu vyskytly drobné nedostatky, ať už s ubytováním nebo s organizací některých akcí, tak můžeme zcela jednoznačně říci, že místní přátelé a Francouzi nám připravili zajímavý program a vcelku se o nás dobře starali. A navíc Jakub dopředu hlásil, ať se připravíme na „exotickou“ dovolenou, se vším všudy.

Jsem přesvědčený, že většina z nás prožila naprosto nevšední, neuvěřitelnou, náročnou a krásnou dovolenou, na kterou při prohlídce fotek budeme ještě za dlouhá léta rádi u piva vzpomínat a která měla vše, co má správná dovolená mít – tedy kolektiv, sport, dobré jídlo a pití, sluníčko, vodu atd.! Jak už bylo zmíněno, tak se nám podařilo vypít opravdu značné množství lahodných nápojů a málokdo si prostě mohl a dokázal odpočinout. Ale odpočinkovou dovolenou Plácek ani nezná, naopak dle slov bývalých spoluhráčů to byla zase pěkná "honírna". Prožili jsme ale společně spoustu humorných okamžiků, poznali lidi, které jsme do té doby třeba ani nikdy neviděli a načerpali mnoho nových poznatků a zážitků.

Tak to je asi vše. Doufám, že jste si příjemně početli, zavzpomínali na hezké chvilky ze společné cesty do karibské končiny a samozřejmě věřím, že se vám vybavily ještě další okamžiky, které jsem nedokázal (jelikož jsem si už nevzpomněl) nebo nemohl (jelikož jsem byl zrovna na jiném místě) zaznamenat a takto natrvalo zvěčnit. Snad si je tedy uchováte alespoň ve vaší paměti.

Mějte se fajn a někdy opět ahoj,

Roman Veselý